Stereoskopie

Stereoskopie je technologie, která umožňuje prostorový vjem vyvolaný dvourozměrnou předlohou (např. stereoskopické brýle). Pro správné vnímání efektu lidskýma očima je potřeba je oklamat a pro každé oko dodat obraz odlišný. Již v 19. století byla stereoskopie objevena, Jules Duboscq zkonstruoval stereofotoaparát a v roce 1850 zkonstruoval prohlížečku stereofotografií.

Pasivní 3D projekce je založena na brýlích, které mají v očnicích 2 různé polarizační filtry. Jedna očnice má polarizační filtr orientovaný tak, že propouští pouze světlo kmitající v horizontální rovině. Druhá očnice obsahuje stejný o devadesát stupňů otočený filtr. Tedy takový, že propouští pouze světlo kmitající ve vertikální rovině.

Dva obrazy se promítají na jednu projekční plochu, přičemž před každým projektorem je upevněn taktéž polarizační filtr. Nastavení filtrů na projektoru koresponduje s nastavením filtů na brýlích.. Dvojice obrazů (pro pravé a levé oko) se následně promítá na jednu projekční plochu, která je vyrobena ze speciálního materiálu a opatřena povrchem, který zachová polarizaci dopadajícího světla. Odražené obrazy od projekční plochy se dostávají k divákovi, nicméně do každého oka pronikne (díky polarizačním filtrům v očnicích) pouze příslušný obraz. Tento systém využívá např. OskarIMAX v Praze a samozřejmě také jej nabízí svým klientů i společnost GALI-3D.

Takto vypadá obrázek upraven pro 3D projekci:

Na projekční plátno se promítá ze dvou projektorů. Každý z projektorů má filtr, který propouští světlo kmitající jen v určité rovině. Uživatel. který má brýle s optickými polarizačními filtry jehož mozek vnímá spojený obraz jako 3D prostor.

Výhody:
Kvalitní obraz ve vysokém rozlišení. Vhodné pro větší počet lidí (metodu používají standardní kina IMAX 3D). Velmi stabilní obraz.

Nevýhody:
Velké nákladi na režii, protože jsou zapotřebí 2 projektory. + je nutné speciální projekční plátno s nedepolarizujícím povrchem. Pro pasivní projekci nelze použít monitor.

Základní princip funkce 3D brýlí

Ploché obrazovky nikdy neposkytnou skutečně plastický obraz. Ten vzniká samozřejmě až ve vašem mozku. Základní zkušenost je založena na anaglyfických či polarizačních brýlích. Tyto většinou papírové brýle obsahují dva různé polarizační filtry (fólie) díky nimž každé oko může vidět svůj průmět stereo 3D obrazu. Obyčejně se jedná o barvy z opačného konce barevného spektra (červená a zelenomodrá).

Jelikož světlo je jen tok fotonů nese a jako informaci s sebou nese také barvu, ta je stejná dokud neporjde přes polarizační filtry v brýlích.  Platí, že jeden od druhého je posunut, čímž vzniká dojem hloubky. 

Jiným principem je fungování 3D v některých DLP televizorech. Základní schéma principu ukazuje tento diagram:

nVidia 3D Vision ve spolupráci s 100+Hz CRT monitorem nebo 120Hz LCD panelem funguje na principu tzv. zatmívacích brýlí (shutter glasses). Pomocí 2 filtrů obsažených v brýlích (na každé straně jeden) zobrazují obraz pravému a levému oku. Nedochází tak ke ztrátě barevnosti, pouze k méně bolestivým ztrátám jasu.

Aby každé oko mělo k dispozici dostatečnou zobrazovací frekvenci (alespoň 50 Hz), musí mít logicky monitor (který zobrazuje jak obraz pro pravé, tak pro levé oko) obnovovací frekvenci alespoň dvojnásobnou. Brýle mohou pracovat i na menší frekvenci, avšak pro zrak by toto nebylo příznivé.

Některé stereoskopické metody jsou vhodnější na různých místech. Například pasivní metoda se nejvíce hodí pro projekce s vyšším počtem diváků - 3D kino, větší firemní prezentace. Aktivní metoda je vhodnější pro menší skupinu, nebo pro domácí využití např. pro hraní 3D her na PC.